Sbohem, Timmy, byl jsi nejlepší
16. 05. 2016, 15:30 » Úhel pohledu - Autor: Jan Moucha
(zdroj: Nbasket.cz)
Ve čtvrté čtvrtině šestého zápasu série Spurs - Thunder, zhruba 3 a půl minuty před koncem, přišel jeden zvláštní moment. San Antonio se ve snaze zachránit sezónu a vynutit si sedmý zápas vyhrabalo z osmadvacetibodové díry, kterou si předtím samo vykopalo, a stáhlo náskok na zvládnutelných jedenáct bodů. Když navíc Danny Green v obraně před zraky stojící lavičky Thunder chladnokrevně vypíchl míč Kevinu Durantovi, na chvíli se zdálo, že ve vzduchu visí další epický kolaps Oklahomy.
3:20 do konce, 88-99, Spurs jdou do útoku a závisí na tom jejich sezóna. Teď, nebo nikdy, skórovat, nebo vypadnout. Neúspěšný útok by znamenal konec nadějí.
Po rychlém pick and rollu se k míči dostal Tim Duncan, žijící legenda Spurs, jeden z 10 nejlepších basketbalistů všech dob a klíčová postava nejúspěšnějšího týmu posledních dvou dekád.
Před Timmym se zničeho nic otevřelo celé modře vymezené území a cesta ke snadnému koši. Jednodušší už to snad ani být nemohlo.
Až na to, že se stalo tohle...
...a následovalo tohle...
Boom. Jako lusknutím prstů se vypařila veškerá naděje na obrat. Spurs se takové rychlosti nikdy nemohli rovnat - vždyť sám Duncan se teprve sbíral ze země, když Durant na druhém konci palubovky smečoval. Hráči Oklahomy zvládli během 3 sekund zblokovat podkošovou střelu, přejít celou délku palubovky, zasmečovat, rozhodnout zápas, vyrvat všem fanouškům San Antonia srdce z hrudníků a pravděpodobně ukončit kariéru Tima Duncana. Timmy se během těch samých 3 sekund sotva dokázal postavit na nohy. A jeho reakce, zachycená pohotovým kameramanem, mluví za vše:
Skoro mu můžete číst myšlenky: „I’m too old for this shit. Na tohle jsem moc starej. Jsem unavenej. Aspoň jsme to zkusili. Víc udělat nešlo. Je konec, jdu domů.“
A bylo po všem.
Vše nasvědčuje tomu, že jsme viděli poslední okamžiky Duncanovy kariéry. Byla by ale škoda pamatovat si ho v tomto rozpoložení – zblokovaného pod košem, těžko se zvedajícího ze země, sklíčeného, s hlavou sklopenou, poraženého. Mnohem lepší bude, když si ho zapamatujeme takto:
* 19 sezón v NBA, z toho 18 vysoce produktivních (letošní, tedy devatenáctá, je v podstatě první Duncanovou statisticky vyloženě slabou sezónou)
* 5 titulů (z toho 1 ve zkrácené sezóně, ale budiž)
* 3x Finals MVP
* 2x MVP
* 2x 2. místo MVP
* 15x All-Star
* 15x All-NBA
* 15x All-Defensive
* Playoffs 2003: 25p-15r-5a-4stl+blk, 53% střelba z pole, Titul NBA, Finals MVP
To už je lepší, ne?
Jen se nad tím na chvíli zamyslete: Timmy dotáhl svůj tým k titulu hned ve své druhé sezóně v NBA, v roce 1999... a o 15 let později to ve věku 37 let zopakoval popáté. Pokud jde o soustavnou produktivitu na obou koncích palubovky, Tim Duncan byl nejlepším hráčem od dob Kareema Abdula-Jabbara. Jen tihle dva dokázali předvádět stabilní výkony rok co rok po tak dlouhou dobu. Nedokázali to Bird, Magic, Jordan ani Kobe. Nejblíže se zřejmě dostal Dirk Nowitzki, ale ten má na svém resumé kaňku v podobě stále upadající obrany – na rozdíl od Duncana, jehož basketbalové IQ, komunikační schopnosti a zkušenosti byly pro obranu Spurs klíčové i v Timmyho devatenácté sezóně.
A i přes to všechno se najdou fanoušci, kteří Duncana bezostyšně vynechávají ze svého výčtu nejlepších hráčů všech dob. Důvody jsou vcelku jasné, ale nikoliv omluvitelné: Duncan nikdy nevystupoval okázale, nepředváděl se před kamerami, nikdy nebyl tváří velkého výrobce bot, obešel se bez veškerého humbuku okolo a vždy se staral jen o jedinou věc - o vyhrávání zápasů. Odpovídal tomu i jeho projev na palubovce - Duncan působil skoro jako robot, bez emocí, bez velkých gest, bez remcání.
Timmy za devatenáct let nikdy nestřílel hůře než 48.4% z pole (!), jeho tým nikdy nevyhrál méně než 53 zápasů (!!), vždy postoupil do playoff (!!!) a pětkrát získal titul, to vše bez byť jen náznaku skandálu či výstřednosti od Tima Duncana.
Duncan neměl výrazné osobnostní rysy Kobeho, a přesto odehrál nezměrně úspěšnější a objektivně lepší kariéru. Duncana nikdy nebyla plná místnost tak jako Shaqa, a přesto Shaqa a Lakers zničil v playoffs v roce 1999. Duncan si nikdy nepotrpěl na kontroverzi, záři reflektorů, a vlastně ani na to, jak vypadají jeho statistiky. Jediné, co ho kdy v NBA zajímalo, byli jeho spoluhráči, jeho trenér Gregg Popovich a vítězství jeho týmu. A přesně tomu teď, ke konci jeho kariéry, odpovídá i jeho resumé.
Je docela dobře možné, že si Tima Duncana skutečně budeme pamatovat jako jakéhosi basketbalového robota. Pokud se rozhodne prodloužit si kariéru o poslední rok, zřejmě mu to umožňuje jeho robotické tělo, ne? A pokud se rozhodne letos v létě kariéru ukončit, naší poslední vzpomínkou na něj bude scéna, ve které odtažitě pozoruje smeč Kevina Duranta, bez mimiky sklápí hlavu a jako robot, jemuž právě skončila směna, odchází na střídačku.
Hlavně bychom si ale měli pamatovat to, že Tim Duncan 19 let neúnavně předváděl fantastické výkony v obraně i (až na letošní sezónu) v útoku, vždy se dokázal přizpůsobit vyvíjející se NBA a pokaždé dotáhl svůj tým do playoffs, kde s ním pětkrát dosáhl na nejvyšší metu. Jeho loučení s NBA neprobíhá v rámci pompézní túry, během které mu hráči skládají poklony. Jeho loučení s NBA probíhá na bitevním poli v playoff, kde se ho o 14 let mladší Serge Ibaka snaží zatlouct do parket.
Všechno ostatní je jenom humbuk.