Zásluhy mimo NBA

V soudním případě Robertson vs. National Basketball Association otevřeném v roce 1970 bojoval 6 let za práva basketbalistů v NBA (Robertson byl prezidentem Players Association). Kvůli tomuto případu bylo právě o 6 let posunuto sloučení NBA s ABA. Díky Robertsonově výhře nebyli hráči už pouze v rukou týmu, který je draftoval, a mohli sami o sobě více rozhodovat. Pravidla, která NBA přijala po tomto soudním procesu, platí v zásadě dodnes.

Robertson nezapomněl, odkud pochází, a proto se po své kariéře snažil v Indianapolisu zlepšit situaci afroamerických rodin žíjících v ghettech, stejně jako kdysi žil on.

Přijal také místo spolukomentátora na stanici CBS, kde si získával diváky při komentování sezony 1974-1975 svou hláškou „Oh, Brent, did you see that!“ oslovující hlavního komentátora při rychlém breaku nebo povedené smeči.

V roce 1980 byl začleněn do Naismith Memorial Basketball Hall of Fame v Massachusetts. Také byl oceněn trofejí „Player of the Century“ americké organizace National Association of Basketball Coaches. A v roce 2006 byl stanicí ESPN prohlášen za druhého nejlepšího point guarda všech dob, po Magicu Johnsonovi. Od 1998 se ocenění „Player of the Year Award“ udělované nejlepšímu hráči vysokoškolské soutěže během finále NCAA jmenuje „Oscar Robertson Trophy“.

V kampusu University of Cincinnati stojí Robertsonova bronzová socha o pár centimetrů menší, než byla skutečná velikost „Big O“.

Osobní život

Po úspěchu na olympiádě se z rozhořčeného mladíka z chudé rodiny stal vyrovnaný mladý muž. Oženil se a se svou manželkou Yvonne (je s ní dodnes) má dvě dcery Shanu a Tiu. Jeho basketbalovou kariéru neotřásl žádný skandál, při utváření své biografie dokonce označil žertem svůj život za nudný. V roce 1997 daroval své dceři Tie ledvinu.

Jeho vzory na hřišti byli hráči Harlem Globetrotters Marques Haynes a Goose Tatum. Ve stáří se rozhodl vyměnit palubovku za dílnu, kutilství je jeho koníčkem.

Na setkání 50 nejlepších hráčů historie NBA při oslavách v Clevelandu mu byla položena otázka, zdali se cítí nejlepším hráčem uplynulých 50 let. Robertson o sobě nikdy nepochyboval, proto i jeho odpověď byla sebevědomá:

„Vždycky jsem se snažil hrát, jak nejlépe jsem uměl, a od svých trenérů jsem se chtěl naučit co nejvíce a řekl bych, že se mi to dařilo. Myslím, že jsem byl schopen hrát proti komukoliv a hrál jsem velice dobře. Nikdo asi není schopen říci, kdo je nejlepší basketbalista, ale já si myslím, že jsem to já. Vždyť se podívejte na moji statistiku! Dneska se všichni těší na to, až někdo zasmečuje míč do koše a myslí si, že je to skvělé. Jenže zasmečujete do koše a pak nedáte šestku! Tak k čemu to je? Neumíte hrát? Nedokážete hrát útočně? Nebo nevíte, kdy a jak zpomalit nebo naopak zrychlit hru? Nevíte kdo z hráčů soupeřů je pro vás nejnebezpečnější, či nepoznáte, kdo naopak špatně brání? Tak to potom neznáte ani základní věci o basketbalu. Já jsem je znal a uměl jsem to také využít.“