První triple a nečekaný odchod

Obhájit titul bývá většinou těžší než ho získat. O to obdivuhodnější je, jakým způsobem se to Bulls podařilo, přes všechny problémy, které Jordana i ostatní provázely před sezónou i během ní. Během oslav se začaly vyostřovat dlouhotrvající osobní problémy a zášti uvnitř klubu, které vyvrcholily tím, že se Jordan spolu s ostatními nezúčastnil tradiční návštěvy u prezidenta Spojených Států. Po basketbalové stránce už nebylo Jordanovi co vyčítat a tak média začala ještě více šťourat do jeho soukromí a vlastně poprvé se o něm začalo psát negativně, zvláště když na povrch vyšly jeho aféry s hazardními sázkami. Bulls začali sezónu 1991/92 impozantně a uprostřed ledna měli bilanci 37-5. Pak na ně sice dolehla menší krize, ale od března už pokračovali ve skvělých výkonech a základní část uzavřeli s bilancí 67-15, nejlepší v historii klubu. Jordan znovu sbíral individuální ocenění jak na běžícím páse a tentokrát se k němu přidával i Pippen, který se dostal do nejlepší pětice obránců a druhé pětky celé NBA. V prvním kole playoff se Bulls utkali s Miami. Lehce vyhráli první dva zápasy a odletěli do Miami ke třetímu. Pro Miami to byl první zápas playoff vůbec a „pečlivě“ se na něj připravili. Byl to večer plný hluku. Lidé měli rachtačky a kdykoli se Michael dotkl míče nebo střílel šestky, začali s nimi rachtat jako zběsilí a všemi možnými způsoby vydávali neuvěřitelný hluk. V první čtvrtině to fungovalo a Heat získali značný náskok. Už to vypadalo, že Bulls ten náskok nemůžou stáhnout, ale Michael nakonec nastřílel 56 bodů a Bulls vyhráli. V dalším kole playoff sehráli velice dramatickou sérii s New Yorkem, který již tehdy trénoval Pat Riley. Na postup potřebovali 7 zápasů, ale v tom rozhodujícím Knicks jednoznačně přehráli 110:81. Ani ve finále konference proti Clevelandu to neměli lehké a po boji zvítězili 4:2 na zápasy. Ve finálové sérii je pak čekal Portland.

Finálová série byla okořeněna individuálním soubojem mezi Jordanem a Clydem Drexlerem, kterého někteří k Jordanovi přirovnávali. Hrál na stejném postu a byl v té době asi jediný, kdo mohl být potencionálním Jordanovým nástupcem. Byl v obdobné situaci jako o rok dříve Jordan, když chtěl porazit Magica. Rozdíl byl však zřejmý. Michael byl ve vrcholné formě a Bulls měli stále obrovský hlad po úspěchu. Již v prvním zápase předvedl Michael jedno ze svých nezapomenutelných představení. Za první poločas nastřílel neskutečných 35 bodů a Bulls smetli Blazers 122:89. Ve druhém zápase se Drexler vyfauloval a vše se zdálo jasné. Blazers však vstali z mrtvých a díky 9 bodům Dannyho Ainge v prodloužení vyhráli 115:104. Série se na další tři zápasy přesunula do Portlandu a hned v tom prvním z nich zbavili Bulls Portland iluzí, když vyhráli 94:84. V dalším zápase se Blazers sice ještě dokázali překonat a vyrovnali sérii na 2:2, ale pak přišel klíčový pátý zápas a v něm byl opět hlavní postavou Jordan. Nasázel Portlandu 46 bodů a byl strůjcem vítězství 119:106, takže se Bulls do Chicaga vraceli s vedením 3:2. V zápase č.6 se Bulls dlouho trápili, ve třetí čtvrtině prohrávali už o 17 bodů, ale po fantastickém závěru přece jen vyhráli 97:93 a celou sérii 4:2. Titul byl obhájený.

S odstupem času je jasné, že jediným soupeřem Bulls v té době byli oni sami. Po basketbalové stránce byli na vrcholu. Složení týmu, systém, individuální výkony, všechno do sebe zapadalo. K další obhajobě však bylo potřeba překonat mnoho problémů a většina z nich nebyla přímo basketbalová. Harmonie, kterou Phil Jackson v týmu vytvořil, začínala dostávat povážlivé trhliny. Horace Grant a po něm i B.J. Armstrong se již nedokázali déle vyrovnávat se svou rolí v týmu a působili negativně na všechny okolo. Přidala se únava, zdravotní potíže a mnohá zranění, a navíc tlak médií na Jordana byl čím dál tím větší. Od začátku sezóny 1992/93 bylo jasné, že hlavním soupeřem ve Východní konferenci budou pro Chicago New York Knicks. Kouč Pat Riley vsadil na případnou výhodu domácího prostředí, která Knicks v minulých letech chyběla. Podařilo se mu dovést tým po základní části na čelo Východní konference. Trápící se Bulls skončili druzí, ale jakmile začalo playoff, vrátili se v plné síle. Smetli 3:0 Atlantu a 4:0 Cleveland. Všem však bylo jasné, že ve finále s New Yorkem to tak snadné nebude. První dva zápasy se hrály v New Yorku. Tvrdost, motivace a vynikající obrana dovedly Knicks ke dvěma vítězstvím. Ve třetím zápase zářil především Pippen a Bulls přesvědčivě vyprovodili Knicks 103:83. V zápase č.4 pak taktovku přebral Michael a po dalším skvělém výkonu (54 bodů) a vítězství 105:95 Bulls vyrovnali sérii na 2:2. Klíčový pátý zápas se hrál v New Yorku a Jordan opět dokazoval, že čím důležitější zápas, tím je lepší. Bulls vyhráli 96:88 a to byl v podstatě konec nadějí New Yorku, protože na domácí palubovce už si Bulls nenechali postup uniknout.

Ve finále čekal na Chicago Phoenix a pro diváky to byl další souboj dvou skvělých individualit (a také velice blízkých přátel), Jordana a Charlese Barkleyho, který po přestupu z Philadelphie jako by ožil a získal dokonce titul MVP. Bilanci v základní části měl lepší Phoenix a tak se první dva zápasy hrály na jeho půdě. Jordan nastřílel 31 bodů, Pippen 27 a Bulls se po vítězství 100:92 ujali vedení 1:0. Ve druhém zápase Jordan i Barkley zaznamenali oba 42 bodů, ale větší podpora spoluhráčů na straně Chicaga znamenala vítězství 111:108. Bulls vedli 2:0 na zápasy a na řadě byly tři zápasy v Chicagu. Vše se zdálo jasné, ale Suns dokázali zvednout hlavu a po trojím prodloužení vyhráli 129:121 a snížili. Zápas č.4 se zdál být klíčový, a to byl opět ten pravý čas pro Michaela Jordana. Po dalším z jeho jedinečných představení, když nastřílel více než polovinu bodů Bulls (celkem 55), se Chicago po výhře 108:98 ujalo vedení 3:1. Phoenix však ještě jednou dokázal vstát z mrtvých a v pátém zápase po skvělých výkonech Barkleyho a Kevina Johnsona zvítězili také 108:98 a vrátili tak finálovou sérii zpět na svou domácí palubovku. Bulls začali šestý zápas výborně a po trojkové smršti vedli po třech čtvrtinách 87:79. Pak však jako by na ně dolehla krize a úplně se ji přestalo dařit. Suns chytili druhý dech a minutu a půl před koncem šli do vedení 98:94. Jordan, který dal do té doby ve čtvrté čtvrtině všechny body svého týmu, znovu předvedl jeden ze svých kousků. V obraně doskočil míč, předribroval celé hřiště a po nájezdu snížil na 98:96. Suns přišli o míč a Bulls měli 14 vteřin na závěrečnou akci. Všechny oči se upíraly na Jordana, ale on bez váhání přihrál míč a ten se po ose Pippen – Grant dostal 5 vteřin před koncem až na zcela volného Johna Paxsona za trojkovou čarou. Vyhlášený střelec nezaváhal a památnou trojkou pojistil Bulls třetí titul šampiónů NBA v řadě. Bezprostředně poté se reportéři ptali Jordana, jestli nepomýšlí na konec kariéry. Tehdy, v červnu, ještě odpověděl: „Ne, má láska k této hře je příliš silná…“ Ta slova však zřejmě jen odrážela euforii okamžiku.

Jordan o odchodu uvažoval už několik měsíců a podle svých slov byl v podstatě rozhodnut již v dubnu. Věděl však o tom jen jeho otec a bývalý kouč na univerzitě North Carolina Dean Smith, kterého si Jordan velmi vážil a se kterým o všem dlouho diskutoval. Později dokonce přiznal, že o odchodu uvažoval již po olympiádě 1992 a jen skutečnost, že Magic a Larry Bird nikdy nezískali tři tituly za sebou, ho motivovala k návratu mezi koše. Jak sezóna probíhala, jeho rozhodnutí uzrávalo. Neustálé spory v týmu, útoky médií na jeho osobu, částečně fyzické a především psychické vyčerpání, to vše vyústilo k rozhodnutí, které definitivně potvrdila tragická událost, která Jordanovu rodinu postihla krátce po skončení playoff 1993.

23. července byl jeho otec James nalezen mrtev v South Carolina, zřejmě zavražděn náhodným dálničním lupičem, když odpočíval v autě u dálnice. Michael byl zdrcen a média navíc okamžitě rozpoutala divoké spekulace o souvislosti vraždy s jeho sázením. A tak k tomu nakonec došlo. Krátce před zahájením nové sezóny, 6. října 1993, Michael Jordan, ve svých třiceti letech živoucí legenda basketbalu na vrcholu výkonnosti, veřejně oznámil svůj odchod z NBA a celý basketbalový svět byl v šoku. Jordan se za tímto těžkým obdobím ve své autobiografii ohlíží takto: „Smrt mého otce zakončila jednu z nejúspěšnější a nejtěžších kapitol mého života. Otec byl můj nejlepší přítel a věděl o mně všechno. Ta světlá stránka mé osobnosti pochází od něho. Byl to člověk s moudrostí a ohromným smyslem pro humor a naučil mne o životě mnoho. Jedna z těch lekcí zněla, že všechno se děje z nějakého důvodu. Jen proto jsem si po jeho smrti dokázal zachovat pozitivní přístup k životu. Vzal jsem to tak, že jsem si řekl, že je čas postavit se na vlastní nohy a dělat rozhodnutí sám za sebe. Všechno, co jsem do té doby dělal, od basketbalu po byznys, bylo ovlivněno rodiči, do jisté míry jsem potřeboval jejich vedení. Od chvíle, kdy zemřel, jsem se musel rozhodovat, aniž bych měl rameno, o které se mohu opřít.

Když Jordan ohlašoval konec kariéry, o svých konkrétních plánech pomlčel. Brzy však začaly prosakovat informace o baseballu. Jordan tedy oficiálně oznámil, že pilně trénuje baseball, chce se pokusit hrát za farmářský tým slavných Chicago White Sox a jednou možná i v profesionální lize. Myšlenka baseballu však nebyla pro Jordana vůbec nová. Jordan hrával baseball celkem úspěšně jako chlapec vlastně ještě před basketbalem a velmi si ho oblíbil. Se svým otcem o baseballu mluvili neustále a James Jordan Michaela často i ponoukal, aby si někdy zkusil zahrát v nějaké menší lize, tak jako někteří další basketbalisté z NBA (Del Curry, Mugsy Bogues). Michael však ani během léta neměl nikdy dost času a navíc ještě nedosáhl všeho, čeho chtěl v basketbale dosáhnout. S myšlenkami na možný odchod z basketbalu se však stále víc zaobíral myšlenkami na baseball. Později se dokonce přiznal, že měl v úmyslu mu věnovat celé léto 1992, ale olympiáda v Barceloně nakonec překazila jeho plány. Přesto ještě ve chvíli, kdy v NBA ohlásil odchod ze scény, neměl jistotu, že baseball bude hrát nebo že bude mít vůbec příležitost. Začal tedy trénovat víceméně tajně a až asi po dvou měsících oznámil své úmysly. Jordan, který vždy byl velice všestranným atletem, se svěřil se svou touhou dostat se až do prvního týmu Chicago White Sox. O Michaelově „baseballovém období“ se často píše jako o neúspěšném, ale při bližším pohledu tomu tak docela není. Nehledě na to, že sám Jordan ho považuje za jedno z nejkrásnějších období svého života a vzpomíná na něj jako na splněný sen, ani jeho sportovní výsledky nebyly tak špatné. Nedalo se samozřejmě očekávat, že bude okamžitě baseballovou hvězdou, ale v jeho povaze byla zakořeněna taková pracovitost a touha po vítězství, že se zlepšoval velice rychle. Jordan strávil na farmářském týmu celou sezónu, na vztahy s hráči a atmosféru v týmu vzpomíná s nadšením, a pokud jde o trénování, věnoval se mu se stejnou intenzitou jako v dobách své cesty na vrchol basketbalu. Někteří zasvěcení tvrdí, že by se zcela jistě v dohledné době dostal do prvního týmu White Sox, ale v jeho neprospěch a ve prospěch basketbalu zasáhla docela jiná okolnost. Sezóna 1994/95 totiž v baseballu nezačala. Přišla stávka.