"FOTBAL JE BYZNYS, TAKŽE ŘEČI O NĚJAKÉ VĚRNOSTI KLUBU JSOU PONĚKUD LICHÉ.

Fanouškovské řeči o věrnosti mateřskému klubu mi přijdou občas hodně pokrytecké. Jen proto, že je někdo z Ostravy, by měl hrát celý život za Ostravu? To neberu. I když jsem rád za odchovance v týmech, jde o důležitý faktor o identifikaci fanoušků s klubem. Ale přikovat se navěky? Kdyby těm, co přestupy kritizují, někdo v jejich profesi nabídl lepší podmínky, tak "klub" nezmění? Když někdo třeba instalatérovi z venkova řekne, ať jde do Prahy, že mu zajistí bydlení a dá mu za stejnou práci dvojnásobný plat, tak tam nepůjde? Půjde. Proč se pak totéž vyčítá fotbalistovi?

Myslím, že pořád jde tak trochu o dědictví bolševické minulosti. Tehdy téměř nikdo nikam nepřestupoval. A když, stála za tím spousta práce. Mladým už to dnes ale vůbec nepřijde. A je to vlastně správné - normální... Uznávám, že je to hezký příběh: Paolo Maldini celý život v jednom klubu, v AC Milán. K tomu je ale třeba dodat, že když začnete v AC Milán, tak už pak nemáte moc kam odcházet... Fotbal je byznys, takže řeči o nějaké věrnosti klubu jsou poněkud liché. Ronaldo se dostal do Manchesteru United, a hle, najednou je v Realu Madrid...

Spíše bych naopak řekl, že věrnost průměrnému klubu asi vypovídá cosi o kvalitě toho určitého hráče." Na úvod jen úryvek z monografie Jaromíra Bosáka, se kterým souhlasím do puntíku (snad vás slovo fotbal v úvodu příliš nezmátlo a dorostenci také ne).
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ale k věci. V poslední době jsem zaznamenal docela dost negativ na určité přestupy, nejvíce pak na Durantův podpis v Golden State. A nerozumím proč. Teda rozumím, ale nechápu a nechci chápat.

Je zřejmé, že Bosákův úryvek se týká spíše odchodů borců v klubech vychovaných, něco z něj se však dá aplikovat i na současnou situaci mnou před několika řádky popisovanou. A samozřejmě taky na další podobné situace téměř ve všech profesionálních sportech.

Úplně jednoduše - proč by měl hráč, jenž je za hvězdu, naslouchat ostatním? Aby tak přispěl ke krásné všeobecné spokojenosti, která má stejně jepičí život? Vždy jsem říkal, že do jakéhokoli sportovního rozhodnutí by měly sportovcům samotným "kecat" jedině jejich rodiny. Nikdo více (a čím více sleduji některá rozhodnutí agentů, zvláště u mladých kluků, tím víc jsem o tom přesvědčen). Proč tedy, když se libovolný borec rozhodne, že chce odejít tam, kde má největší šanci na titul, by si měl takovou možnost odepřít? Vždyť by byl sám proti sobě. Ruku na srdce, kdo z vás by neudělal to samé?

Hrajete za klub, kde se několik let přes úpornou snahu nedaří, frustrace roste. A roste. A roste. Pak vám hodí lano největší favorit na titul, zrovna ve chvíli, kdy máte možnost si polepšit. „Ne, díky, jsem věrný patron a raději si to tady vyžeru do dna, ale před nejlepšími fanoušky v lize, ono mi to ten titul nahradí!“ Kdo mi bude tvrdit, že nějak takhle by to vypadalo, je pokrytec. A ani sám tomu nevěří.

A že to tak kdysi nechodilo? No a co?

A že ještě vloni sliboval nebo tvrdil ten určitý hráč něco jiného? Ale no tak, vždyť pomíjivost je v téhle branži běžná.

Tvorba různých "aliancí" je v posledních letech módní záležitostí a musím říct, že v zásadě nejsem proti. Každý hráč má stejné šance, ten nejhorší, ale i ten nejlepší si mohou dělat téměř cokoliv si zamanou (pakliže opravdu podle práva mohou - a KD mohl). Pokud se přestupovat dá, prosím. Vždyť vyhrát titul je v NBA, ale i v mnohých dalších soutěžích, to nejvíc, co se dá, a pokud si k tomu mohu jakýmkoli dovoleným způsobem dopomoci, udělám to. A jsem přesvědčen, že to platí nejen ve sportu. Vyhrává zkrátka ten, kdo má nejostřejší lokty.

Nikdy jsem nerozuměl lidem, kteří se obouvali do kohokoli, kdo chtěl za účelem většího úspěchu (nebo i zisku) obléci jiný dres. Ať už to kdysi byli Cristiano Ronaldo, Miroslav Matušovič, LeBron James nebo Jirka Luňák (i když toho do Skromníže Václav nakonec nepustil...), ať to v současnosti jsou Dwyane Wade, Kevin Durant nebo jiní, jsem nadšený, že se rozhodli udělat změnu, jež jim může kariéru posunout dále, a přeji jim v nových působištích jen to nejlepší. Nehodlám je pranýřovat za to, že se rozhodli dát své cestě nový impuls a chtějí vyhrávat. Je to koneckonců pouze na nich a já je za to respektuji. Jako dlouholetý fanoušek Mavericks bych to nezazlíval ani Dirkovi (rovněž se spekulovalo o Warriors), i když ten mě ve výsledku mile překvapil. Ale jestli pro sebe udělal dobře? Loajalita – jedna, osobní úspěch – nula. A tedy porážka. Za mě nezbývá nic, než Dirka politovat, a myslím si, že prohru a zmar (opět) pocítí i on, i když se momentálně hřeje na výsluní pochvalných komentářů die-hard fanoušků a hrdého Marka Cubana. Gratuluji.

Zároveň si však myslím, že odkazovat se na legendy minulosti, které proslavily, resp. které samotné proslavila, jedinou značku (Bird – Celtics, Thomas – Pistons, Jordan – Bulls apod.), nemá smysl, pokud souhlasíte s tím, co o KD tvrdím. Nejen NBA, ale veškerý sport jde v současnosti úplně jiným směrem a hráč se prostě nemusí ohlížet nejen na sponzory a klauzule, ale rovněž ani ne na fanoušky a další, co na něj spoléhají. Někomu to může přijít sobecké, já za tím však vidím pouze cestu k lepšímu. A opakuji – kdo z vás by nikdy nešel za lepším? Kdo z vás, pakliže by byl v kůži Kevina Duranta, by raději zůstal v dresu Thunder, kde by ho sice fanoušci popleskávali po ramenech ve stylu „milujeme tě, KD“, ale věděl by, že tady zkrátka pšenka nekvetla devět let a těžko její výhonky přes stále krásněji zrající borůvčí Cavaliers, Spurs a Warriors vyraší i v sezónách následujících?

Což mě přivádí na další, možná poslední, myšlenku. Durantovi je osmadvacet let. Říká se, že v nejlepším a fyzicky nejproduktivnějším věku je sportovec kolem šestadvaceti, tudíž lze logicky předpokládat, že lepší už KD nebude (a že v té chvíli vyhrál první titul Jordan – Jordan byl prostě Jordan, byl jedinečný). Sami víte, že jednu sezónu (14/15) už téměř celou promarodil. V dnešní době, kdy jsou nějakým záhadným způsobem hráči ke zranění asi náchylnější, je na místě se obávat – co kdyby si udělal ještě něco horšího (což nechci přivolávat)? To by pak měl sedět s berlemi na lavičce, nechat se soucitně plácat po zádech se slovy „stojíme za tebou, drahý KD“ a sledovat logo Thunder na svém saku s pocitem, že tady prostě nikdy nic nevyhrál a zřejmě už ani nevyhraje? Kariéra sportovce je vrtkavá a pokud má člověk možnost získat ocenění jakýmkoli dovoleným způsobem, neměl by váhat. A znovu opakuji, že na nějaké morální zásady, hesla „if you can‘t beat them, join them“ a další už se zkrátka nehraje. A za mě to není dobře, ani špatně, je to zkrátka tak, jak se současná NBA vyvíjí. Můžeme si buď sednout k pivu a stýskat si, že dnes už to zkrátka není takové, jaké to bývalo, ach jo… Anebo to můžeme přijmout a užít si něco nového, co nás čeká. Zřejmě je jasné, ke které skupině se řadím.

Myslím, že se máme na co těšit. Především v případě dělostřelectva Warriors to asi bude něco šíleného, i když věřím, že ne každému může taková hra vyhovovat a ne každý se mnou bude souhlasit.

Chápu totiž, že se jedná o vysoce rozporuplné téma, o kterém by se dalo polemizovat donekonečna - a rozvíjet bychom ho mohli ještě dál. Úplně jednoduše ale zopakuji, že kterákoli hvězda cítí, že mu změna ve sportovní kariéře může pomoci k úspěchu, ať už sportovnímu, anebo finančnímu, ode mě má zelenou.

Nejen fotbal, ale veškerý sport je nakonec přece jenom byznys.

Good luck, KD! Welcome to the Bay.

P.S. „Hah, ano, žijeme totiž v komiksu o superhrdinech, kde jste buď v pozici superhrdiny, anebo padoucha. Vím, že jako člověk jsem se nezměnil, nejednám s lidmi jinak, pouze jsem se rozhodl hrát basket v jiném městě. Chápu, že se fanoušci v Oklahomě i ve světě cítí být naštvaní, ale učinil jsem prostě rozhodnutí založené na mých pocitech. Tohle rozhodnutí pro mě bylo nejlepší. Nemůžu ovlivnit to, jak se cítíte vy. Je mi líto, že to tak máte. Můj život pokračuje, jde dál, mám už jen chvíli na to, abych hrál basket. Hodlám si užít každou minutu.“ Co dodat k dnešnímu vyjádření KD? Snad jen to, že souhlasím a svým komentářem vlastně i podepisuji v plném rozsahu.

Autor: Šimon Sedlařík